Zvěř srstnatá
| řád: | sudokopytníci |
| podřád: | přežvýkavci |
| čeleď: | jelenovití |
| rod: | jelen |
| druh: | jelen lesní |
Za oblast, kde se vyvíjeli předchůdci jelení zvěře, je nutno považovat střední Asii. Odtud se rozšiřovala dvěma směry, na východ a na západ.Postupným vývojem se pak rod jelenů rozšířil po celé Evropě, Asii a Severní Americe. V Evropě je hlavním představitelem jelenů jelen evropský,v Asii jelen maral a v Severní Americe jelen wapiti. V Evropě se během vývoje vytvořilo několik geografických forem jelení zvěře, které bývajíoznačovány buď jako geografické rasy, nebo jako poddruhy.
Jelení zvěř je původní středoevropskou zvěří a vyskytuje se již od pradávna na celém území naší republiky. Nejvhodnějším životním prostředímjelení zvěře jsou rozsáhlé komplexy smíšených lesů obklopené pastvinami. Jelení zvěř patří mezi konzumenty smíšené potravy a v takových podmínkáchmůže nalézt dostatek klidu a přirozené potravy, zejména pastevních možností.
Jelení zvěři se v běžné myslivecké mluvě většinou říká zvěř vysoká, nebo jenom vysoká. Někdy se mluví též o zvěři červené a o zvěři královské.Samec jelení zvěře se nazývá jelen. Samičí zvěři a mláďatům se říká zvěř holá. Mláďata obojího pohlaví jsou kolouši, a to do doby, než se dápoznat pohlaví. Pak se používá až do věku jednoho roku pro samčího koloucha název jelínek a pro samičího koloucha název laňka. Ve věku od jednohodo dvou let se nazývá samec špičák a stejně stará samice čiplenka. Pak se z čiplenky stává mladá laň. Samičí kus jelení zvěře se od dvou letnazývá laň.
Mívá tyto přívlastky: mladá laň, stará laň, plná laň, v době březosti, kojící laň a vodícílaň, v době, kdy vodí koloucha. Jelen starší dvou let se někdy označuje podle paroží, které nosí, takže hovoříme o jelenu s prvním, druhým,třetím (atd.) parožím. Je nutno si uvědomit, že jelen s prvním parožím je vlastně dvouletý, jelen s druhým parožím tříletý atd. Běžnější jeoznačování jelenů podle tvaru či typu paroží. Pak jde o šesteráka, desateráka, korunového jelena atd.
Jelení zvěř přebarvuje dvakrát v roce. Zimní, delší, hustší a teplejší srst vyměňuje za kratší, řidší, letní srst a naopak. Jarní přebarvováníprobíhá od konce dubna do začátku června a podzimní přebarvování od září do října. Starší zvěř obojího pohlaví ukončuje jarní a podzimnípřebarvování o něco později než mladá zvěř. V letní srsti převládá červenohnědá, v zimní srsti šedohnědá barva. Nejtmavěji bývá zbarven hřbeta vnější strany běhů, nejsvětleji břicho a vnitřní strany běhů. Kolouši mají výrazné bílé skvrny. Ztrácejí je na podzim, při první výměně srsti.Váha a výška jelení zvěře značně kolísá. Závisí nejen na věku a tělesné vyspělosti zvěře a na tom, zda jde o samce či samici, ale rovněž naindividuální dispozici jedinců a na lokalitě, z které zvěř pochází. Délka těla jelena se uvádí v rozmezích od 190 do 245 cm a výška v kohoutkuod 120 do 150 cm. Váha jelenů se pohybuje od 80 do 250 kg, u laní zhruba od 40 do 90 kg a u kolouchů od 25 do 40 kg. Dolní limity platí pro menšía lehčí západoevropskou formu jelení zvěře, horní pro východoevropskou (karpatskou) formu.
| řád: | šelmy |
| čeleď: | lasicovité |
| rod: | jezevec |
| druh: | jezevec lesní |
Žije v celé Evropě, ve východní a střední Asii a na Sibiři. U nás se s ním setkáváme téměř všude. Nejlépe mu vyhovují teplejší oblasti, kde sestřídají lesy a pole. Vede velmi skrytý způsob života a je zvířetem s noční aktivitou. Jeho hrubá a štětinatá srst je šedožlutá a konce chlupůjsou bílé a černé. Typická pro jezevce je dlouhá, zašpičatělá bílá hlava, která má po stranách přes světla dva podélné černé pruhy. Tělo jezevceje uzpůsobeno k hrabání, krátké silné běhy jsou opatřeny silnými drápy. Tlapy jezevce jsou široké a ve stopě se otiskují i dlouhé drápy. Lebkajezevce je čistě kuní, plochá, s chrupem, který ukazuje, že jde o všežravce. Zadní stoličky jsou ploché a uzpůsobené ke zpracování rostlinnépotravy.
Jezevec měří se štětcem (ohonem) až 100 cm. Štětec je dlouhý 15 až 20 cm. Na podzim, před zimním klidem, váží jezevec 15 až 16 kg, na jaře jen6 až 8 kg. Samec se neliší od samice ani ve zbarvení, ani ve velikosti. Jezevec má nad řitním otvorem silně vyvinuté párovité pachové žlázy.Jejich obsah je pouze polotekutý a nemůže být vystřikován. Žlázy mají proto význam spíše jako značkovací zařízení. Jezevci v našich podmínkáchuléhají k zimnímu klidu, nikoli tedy k pravému zimnímu spánku. Spánek bývá často přerušován, což nám dokazují stopy na sněhu. Zimní klid trváasi od listopadu do března; za teplých zim je mnohem kratší. Jezevci v jižních oblastech zimní klid nedodržují.
Jezevci žijí samotářsky v brlozích s několika norami a centrálním kotlem dosti hluboko pod zemí. Často přejímají nory od lišek, nejraději všakvyhledávají dutiny ve skalnatém terénu. Přespává ve své noře, výjimku udělá pouze v době páření. Chrutí jezevců je dosti složité. U jezevcetotiž existuje latence ve vývoji zárodku. tzv. utajená březivost, trvající asi pět měsíců. Existují pak také dosti značné rozdíly v době pářenímladých a starších jedinců. Dnešní názor je takový, že u starších jedinců dochází k páření v květnu až srpnu. Celková doba oplodnění, včetnědoby latence, je 200 až 300 dnů. Vlastní vývoj zárodku trvá 8 až 10 týdnů. Mladí jedinci se v první říji páří v lednu až v dubnu. Mláďata serodí v březnu až v dubnu v pečlivě vystlaném doupěti a v počtu 3 až 5. Jsou holá a asi měsíc nevidí.
Matka je kojí a velmi pečlivě opatruje. Mláďata se osamostatňují asi v červenci, rodinnou noru však používají až do období zimního klidu.O výchovu mláďat se stará pouze matka. Potrava jezevce je velmi pestrá. Je živočišná i rostlinná. Živočišnou složku tvoři zejména drobnía snadno dosažitelní živočichové, např. hlemýždi, žáby, hadi, brouci, housenky, larvy, myši, hraboši, vejce ptáků a čerstvé padliny zvěře.Rostlinná složka se skládá z veškerých plodů, semen, ovoce, obilí, kukuřice apod. Jezevec je tedy všežravec.
V období vyvádění mláďat může sice způsobit škody na lovné zvěři zvláště v intenzivnějších mysliveckých oblastech, avšak není vyhraněnýmspecialistou na tento způsob obživy.
| řád: | šelmy |
| čeleď: | lasicovité |
| rod: | kuna |
| druh: | kuna lesní, kuna skalní |
Kuna lesní je rozšířena po celé Evropě, od Skandinávie až po severní Itálii, dále ve východní části Ruska až po Sibiř. Žije také na Kavkaze a vMalé Asii. U nás se s ní setkáváme všude, kde jsou rozsáhlejší lesní komplexy. Kožich kuny lesní je tmavohnědý, bez šedého nádechu, na hrdlemá světlou skvrnu. Tato skvrna, označovaná jako náprsenka, je zpravidla žlutá. Nesahá až na běhy, a proto není dole rozdvojená. Chodidla kunylesní jsou porostlé hustou srstí, na rozdíl od skoro holých chodidel kuny skalní.
Kuna lesní má tělo 45 až 55 cm dlouhé, oháňku 25 až 30 cm dlouhou a váží až 1,6 kg. V našich vědomostech o rozmnožování kuny lesní bylo donedávnaještě mnoho nevyjasněného. Myslelo se, že doba páření spadá do ledna a února a mluvilo se o dvou vrzích v roce. Pak se poznalo, že se kuny pářív červenci až srpnu a že oplozené vajíčko zůstává v klidu (opět případ utajené březivosti jako např. u srny a jezevčice) až do příštího jara,zhruba 200 dní. Vlastní vývoj zárodku trvá asi 8 až 10 týdnů. V dubnu až v květnu vrhá samice 2 až 6 slepých mláďat. Matka je kojí asi dva měsíce,z toho více jak polovinu jsou slepá. Pak mláďata opouštějí hnízdo a žijí společně s matkou až do léta. Existence kuny lesní je vázána na les.Na stromech přes den odpočívá, a to v opuštěných hnízdech ptáků nebo v dutinách, výborně po stromech šplhá a skáče z jednoho stromu na druhý,často na značné vzdálenosti. Vyhýbá se lidským obydlím a jakýmkoliv stavbám.
Potrava kuny je značně pestrá, převážně živočišného původu. Živí se téměř vším, čeho se může zmocnit. Jsou to myši, brouci, ptáci, plši, veverky,sluky, mladí zajíci, někdy i ježci, a na rozdíl od kuny skalní i velcí ptáci. Kuna má ve značné oblibě i rostlinnou potravu, hlavně plody a ovoce,jako hrušky, jablka, švestky, borůvky, maliny, brusinky a jeřabiny. Zbytky této potravy nalézáme velmi často v jejím trusu. Novější poznatkypopírají, že kuna lesní (i ostatní lasicovití) je krvelačnou šelmou, která ráda vysává své oběti krev. Mnohem raději si pochutnává na mozkua vnitřnostech. Krví ovšem nepohrdne. Kuny spotřebují hodně potravy, a proto zaútočí na vše, co jim přijde do cesty a na co stačí.Nespotřebovanou kořist si odnášejí a ukládají ve skrýších.
Kuna skalní je rozšířená od západní Evropy přes Ukrajinu a Krym až po Mandžusko a kromě toho se vyskytuje také v Malé a Střední Asii.U nás je rozšířená v celé oblasti státu, vystupuje až do nejvyšších hor. Na rozdíl od kuny lesní vyhledává spíše otevřené volné krajiny a žijes oblibou v blízkosti lidských sídel, ve stodolách, stozích, v kamenných zdech, v půdních prostorách zámků, ve zdivu starých hradů, v kamennýchlomech, ve skalách, v hromadě dřeva nebo v dutém stromě. Je velmi podobná kuně lesní, ale při stejných rozměrech těla dosahuje hmotnosti okolo 2 kg.
| řád: | šelmy |
| čeleď: | lasicovité |
| rod: | lasice |
| druh: | lasice hranostaj, lasice kolčava |
Lasice hranostaj je větší než lasice kolčava. Žije téměř v celé oblasti severní polokoule, ve všech zeměpisných a výškových polohách,mimo ty nejextrémnější. U nás se s ní setkáváme všude, kde žijí hraboši a myši. Tito hlodavci jsou její hlavní potravou. Barva hranostají letnísrsti se výrazně liší od zimní, což v takovém měřítku je u našich šelem dost vzácný jev. Letní kožíšek je skořicově až rezavě hnědý, břichosvětlejší, konec proutku černý. Zimní kožíšek bývá celý bílý, pouze konec proutku zůstává černý.
Hranostaj má štíhlé, až hadovité tělo, jak uvádějí někteří autoři, které mu umožňuje prolézat i velmi malé díry. Jeho tělo bývá dlouhé 25 až 30cm, proutek 10 až 13 cm. Samice všech lasic jsou podstatně menší a kratší než samci, ale barevné rozdíly srsti neexistují.
Celkový proces rozmnožování u většiny lasicovitých je v některých bodech ještě nevyjasněný. Hlavní dobou páření hranostajů je asi srpenaž září a pravidelnou dobou vrhů duben až květen. Dochází tedy k utajené době březosti, trvající 210 až 240 dnů. Oplozené vajíčko se začnevyvíjet až v předjarních měsících příštího roku. Tento dost složitý jev je komplikovaný ještě tím, že hranostaj může mít mláďata i v pozdnímlétě. Tento jev, právě tak jako počet mláďat v jednom vrhu, je s největší pravděpodobností úzce závislý na počtu hrabošů a myší. Normálně máhranostaj 3 až 4 mláďata, avšak v době, kdy je hrabošů a myší hodně, mívá 12 až 13 mláďat v jednom vrhu. Někteří autoři připouštějí, že napohlavní aktivitu lasic mohou mít vliv pohlavní hormony myšovitých, a že by tedy mohlo jít o superfoetaci, tj. o oplození samice, která jižnosí v sobě zárodky. Samice vrhá mláďata v dobře vystlaném a ukrytém hnízdě. Mláďata vidí asi po 10 dnech a po 3 měsících jsou pohlavně dospělá.
Hranostaj není výlučně nočním lovcem. Na klidných místech loví i za dne. Můžeme ho proto spatřit, jak čile a systematicky prohledává veškerédíry, skuliny, hromady dřeva, kamení a podobná místa a hledá potravu. Jako pro všechny lasice je pro něho typický pohyb poskokem; neumí normálněchodit. Jeho hlavní potravou jsou jak už bylo řečeno myšovití hlodavci. Je na ně jako ostatní lasice úzce potravně specializován. To mu všaknebrání, aby se nevrhal na všechno, co mu přijde do cesty a na co si troufá. A jeho troufalost je dosti značná. Nezastaví se ani před dospělýmzajícem. Chytá a usmrcuje více kořisti, než může spotřebovat, nedělá si však zásoby potravy jako např. kuna a tchoř.
Lasice kolčava žije na celé evropské pevnině. Její velikost je velmi variabilní, samečci mají tělo dlouhé od 25 do 35 cm i s proutkem a samičkaje dlouhá od 20 do 30 cm. Variabilita ve velikosti je dána prostředím, ve kterém lasice žije, a množstvím potravy. Kožíšek lasice kolčavy jepodobný letnímu šatu hranostaje.
Je skořicově rezavohnědý až žlutohnědý se světlejším spodkem. Konec proutku je vždy hnědý, což je dobrý rozlišovací znak od hranostaje v letnímšatě. U horních pysků mívá tmavou skvrnu. Kolčava většinou nepřebarvuje do zimního bílého šatu, avšak existují i výjimky. Dříve žila tato lasicetéměř všude. Bohužel v současné době se s ní setkáváme pouze náhodně. Její značný úbytek zřejmě způsobilo velkoplošné aplikování pesticidů,hnojiv a v neposlední řadě trávení myší, které tvoří hlavní složku její potravy. Kolčavy jsou velmi čilé, bystré a pohyblivé, dobře lezou nastromy nebo na zdi a umějí i dobře plavat. Ocitnou-li se v nebezpečí, vylučují z pachových žláz nepříjemně páchnoucí sekret. O rozmnožovánía pohlavním životě platí přibližně totéž co u hranostaje. Jako u většiny lasicovitých i zde je ještě řada nejasností.
| řád: | šelmy |
| čeleď: | psovité |
| rod: | liška |
| druh: | liška obecná |
Liška obecná obývá celou Evropu, střední a severní Asii a Severní Ameriku. U nás žije téměř všude a patří k nejrozšířenějším středně velkým šelmám.Zbarvení lišek je tak proměnlivé, že nenalezneme dvě lišky úplně stejně zbarvené. Pohlavní rozdílnost se neprojevuje navenek nijak markantně.Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg. Maximální váha múže přesáhnout i 12 kg. Ke kaňkování dochází zpravidla v lednua v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samcú a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitřnory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích.
V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem, skolením. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí50 až 52 nebo 52 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Prohlédnou asi za 14 dní a asi do třech týdnů jsou závislána matčině mléce.
Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup. Liška je starostlivá máma, chce dát svým dětem co jim patří, a tak shání, kde se codá. Padne při tom i nějaký ten zajíček nebo srnče a sem tam i obyvatel kurníku. Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam.Asi ve 4. měsíci se jim vyměňuje chrup. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Hrozí-li nebezpečí,matka je přenáší nebo odvádí do jiné nory. Rodina se rozchází až ke konci léta. Mladé lišky dospívají asi v 10. měsíci života. Potrava lišekbyla v poslední době znovu zkoumána a došlo se k závěru, že lišky nejsou tak škodlivé, jak se myslelo. Liška se živí převážně hraboši, myšmia je-li jich dostatek, ničeho jiného si nevšímá. Sbírá rovněž brouky, dešťovky a měkkýše. Nepohrdne ani rostlinnou potravou, jako malinami,borůvkami, brusinkami, jahodami, jeřabinami, jablky, hruškami a hrozny. Prospívá odstraňováním zdechlin. Je pochopitelné, že se v její potravěvyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.
Výjimku tvoří jen období, v němž dospívají mláďata, jak jsme si už řekli. Lišky trpí prašivinou a bohužel i vzteklinou. Proto je nyní prováděnaceloplošná vakcinace proti této chorobě.
| řád: | šelmy |
| čeleď: | medvědovití |
| rod: | medvěd |
| druh: | medvěd hnědý |
V současné době se počet volně žijících medvědů hnědých odhaduje na 200 000jedinců. Největší populace žijí v Rusku (120 000 jedinců),Spojených státech (32 500 jedinců) a Kanadě (21 750 jedinců). V Evropě žijezhruba 14 000 jedinců v desíti oddělených populacích, od západního Španělska povýchodní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko. Chybí naBritských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velicenízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě.Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska,kde žije 4 500 až 5 000 jedinců. Široké oblasti výskytu odpovídá rozdílné zbarvenítéto zvěře.
Jejich houně mohou být světle hnědé až úplně černé, a mohou mít šedý až stříbřitý nádech. Rozdíly mezi pohlavími nejsou na první pohled patrné.Uvádí se, že medvědice má plošší čelo než medvěd.
Medvěd měří 150 až 210 cm a váží 150 až 300 kg. Zavalité tělo nesou silné běhy, zakončené pětiprstými tlapami se silnými drápy. Chodidlo je holéa otiskuje se do stopy celé. Ze smyslů vyniká čich a sluch; zrak je slabší. Medvěd se může dožít až 50 let. Umí vyvinout velkou rychlost,výborně plave a leze vysoko na stromy, zvláště mladší jedinci. Má velkou sílu, takže zaútočí i na dobytek a vyvrací či rozbíjí stromy, vekterých se skrývá nějaká lákavá potrava.
Medvěd je téměř všežravec. Jeho potravu tvoří např. zelená tráva, kůra stromů, pupeny, letorosty, nejrůznější lesní plody, zvláště maliny aborůvky, včelí med, nejrůznější potravy, brouci a mravenčí kukly a mršiny uhynulých zvířat. Větší zvěř loví záměrně jen málokdy. Někteříjedinci se však specializují na pastvící se ovce a skot a přepadávají je. Medvěd vyhledává také žaludy, bukvice, kukuřici a švestky. Jelení,srnčí a černá zvěř obyčejně reaguje na přítomnost medvěda v honitbě dosti nepříznivě, tím, že honitbu opouští. Přijde-li medvěd na říjištěnebo do jeho blízkosti v době říje, říje se okamžitě přeruší. Medvědi žijící u nás se ukládají ke konci listopadu a během prosince k zimnímuklidu. Není to zimní spánek v pravém smyslu slova, protože čas od času ze svého brlohu, který si zřizuje pod vývraty, ve skalních děrách neboi v kosodřevině vylézá. Definitivně přerušuje zimní klid v únoru až březnu.
Názor na dobu páření není jednotný. Uvádí se jednak doba od května do července, jednak od července do srpna. Druhé tvrzení se zdá býtvěrohodnější, a to vzhledem k době březosti, která trvá 196 dnů, a vzhledem ke kladení, které probíhá převážně v únoru (v zimním doupěti).Medvědice vrhá většinou dvě, zřídka tři nebo i více mláďat. Mláďata jsou při narození 20 až 25 cm veliká a po 30 dnů slepá. Matka je kojí třiměsíce. Pohlavní dospělosti dosahují mladí medvědi kolem 4. roku života. Asi do věku dvou let mívají zpravidla pod hrdlem bílý pruh. Medvědje v přírodě absolutním vládcem, nemá přirozené nepřátele. Snad jen silný kňour se mu odváží postavit na odpor. Před lidmi prchá, pouze vodícímedvědice, domnívá-li se, že její potomstvo je ohroženo, napadne i člověka.
| řád: | hlodavci |
| čeleď: | myšovití |
| podčeleď: | hrabošovití |
| rod: | ondatra |
Jejím domovem je Severní Amerika a Kanada. K nám bylo dovezeno několik exemplářů těsně po roce 1900 a vypuštěno u Dobříše. Ondatry se velmirychle přizpůsobily novému životnímu prostředí a brzy se odtud rozšířily do celé Evropy a pak i do euroasijské oblasti. K tomu je třeba dodat,že Rusové urychlili později šíření ondater ve svých honitbách tím, že v nich několikrát vypustili novou zvěř. Evropské ondatry však pocházejí ztěch několika párů severoamerických ondater, které byly vypuštěny na Dobříšsku.
Zbarvení evropských ondater je v celku jednotné, a to i u samců a samic. Na hřbetě jsou tmavší než na spodní části těla. Způsobují to tmavšípesíky vyčnívající ze základní rezavě hnědé srsti. Nejtmavší bývá hlava. Ocas ondatry je ze stran zploštělý a lysý. Přední končetiny jsoukratší než zadní a obojí mají po pěti prstech spojených náznakem plovací blány. Tělo ondatry bývá až 37 cm dlouhé a ocas může měřit až 20 cm.Většina ondater váží kolem 1 kg, těžší jedinci i 1,5 kg.
Rozmnožovací schopnost ondater je velmi značná. Začínají se pářit brzy na jaře, většinou v březnu, a mohou mít do roka až čtyři pokolení.Doba březosti trvá 21-28 dnů. Nejčastěji se rodí 6 až 8 mláďat. Zprvu jsou holá a slepá a matka je kojí 3-4 týdny. Asi po 20 dnech začínajípřijímat zelenou potravu. Po třech až čtyřech měsících jsou již samostatná; pohlavně dospívají v 5.- 8. měsíci. Ondatry jsou vázány na vodu.Živí se převážně rostlinnou potravou a jen příležitostně seberou raka, škebli, leklou či nemocnou rybu nebo rybí plůdek.
Někdy při stavbě svých nor poškozují zemní hráze rybníků nebo nadělají škody na hnízdech vodních ptáků. Ondatra byla dříve velmi hojná a bylapovažována za naše nejdůležitější volně žijící kožešinové zvíře. V posledním desetiletí však její stavy povážlivě klesly a zaslouží si spíše ochranu.
| řád: | sudokopytníci |
| podřád: | nepřežvýkavci |
| čeleď: | prasatovití |
| rod: | prase |
Rozlišují se ještě dva poddruhy, a to prase divoké středoevropské (Sus scrofa scrofa) a prase divoké karpatské (Suc scrofa attila). Prase domácíje domestikovaná forma prasete divokého. V myslivecké mluvě se spíše používá názvů černá zvěř, nebo jenom černá, a divočák.
Samec se nazývá kňour, samice bachyně, mláďata selata. Prase divoké je rozšířeno téměř v celé Evropě; chybí jen ve vysokohorských polohách a vklimaticky nepříznivých severních krajích. Vyskytuje se i v teplých a lesnatých částech Asie a v severní Africe. Do druhé světové války bylačerná u nás téměř jen oborní zvěři. Pak se dostala i do volnosti a díky své vysoké reprodukční schopnosti se v ní brzy značně rozmnožila.Svědčí o tom i údaje z ročních odstřelů. Tak v r. 1950 se ulovilo v českých zemích necelých 200 divočáků, v r. 1962 již přes 4200 kusů.V roce 1980 byl již v ČR hlášený jarní kmenový stav 12 038 kusů a odlov byl 11 733. Během deseti let stavy neúnosně narostly na hlášených 31 373 kusů v roce 1989.
Velikost a váha divokých prasat jsou značně rozdílné, a to i v rámci téže oblasti. Udává se, že se jejich délka těla pohybuje v rozmezí od110 do 150 cm, že jejich ocas, kterému se říká pírko, bývá 15 až 25 cm dlouhý, a že zvěř měří v kohoutku 85 až 95 cm. Největší rozdíly sevyskytují ve váze. Někteří dospělí jedinci váží sotva 150 kg, jiní více než 300 kg. Závisí to na individuálních schopnostech zvěře a na množstvídostupné potravy.
Základní barva zimního šatu je tmavohnědá až černá; konečky štětin bývají světlejší než vlastní srst. V letním období převládá šedohnědá barva,někdy s rezavějšími tóny. Někdy se vyskytují barevné odchylky nebo i skvrny. Je to většinou výsledek zkřížení s domácími prasaty. Celá vrchnístrana těla je pokrytá tuhými štětinami, osinami, na konci rozdvojenými, vytvářejícími na hřbetě tzv. hřeben. Pod nimi je v zimě hustá vlna. Letní srst je krátká a téměř bez vlny. Černé pírko je poměrně dosti dlouhé a ukončené chvostkem z dlouhých černých chlupů. Selata černé zvěřemají na tmavohnědém podkladu světležluté podélné pruhy. Pruhování se ztrácí do první podzimní výměny srsti, kdy dorůstají tmavé štětiny. Černázvěř má zavalité tělo vpředu vyšší, krátký, skoro neznatelný krk a mohutnou hlavu, protaženou do dlouhého rypáku, ryje. Slecha jsou vzhledem kcelkové postavě malá, právě tak jako světla.
Pohlavní rozdílnost se neprojevuje navenek nějak zvlášť patrně, zvlášť u mladé zvěře. Hlava starších bachyní je zdánlivě protáhlejší a z profilujakoby štíhlejší než hlava kňourů. Je to způsobeno tím, že kňouři mají delší štětiny mezi slechy a mohutné špičáky, které nadzvedávají horní ret.Pozorujeme-li klidně se pastvící černou zvěř na otevřené ploše, lze vidět i ostatní znaky pohlavního dimortismu, jako značně vyvinuté ráže astřapec kanců a vemínko vodící bachyně. Černá je společenskou zvěří. Shlukuje se na většinu roku do početných tlup, jejichž jádro tvoří bachyněse selaty, loňská mláďata, nazývaná lončáky, popřípadě i mladší kňouři. Starší kňouři vytvářejí někdy samostatné, méně početné tlupy. Samotářskýživot vedou pouze staří kňouři. K samičí zvěři se připojují pouze v době chrutí, tedy v říji. Divoké prase je v našich podmínkách zvěři převážněnoční. Přes den žije velmi skrytě v hustých úkrytech; za potravou vychází až pozdě večer a do zálehů se navrací s prvním rozbřeskem. Černá zvěřzískává svou potravu převážně rytím, tzv. buchtováním, a někdy tím napáchá na loukách a polích dosti značné škody.
Doba chrutí je nejednotná. Hlavní jeho období spadá do listopadu a prosince, avšak bachyně může být oplodněna v kteroukoli jarní nebo letní dobu.A že k tomu také dochází, vidíme na různě starých selatech. Bachyně bývá březí 112 až 140 dnů, takže se většinou selí v březnu. Selatům předempřipraví vystlané lože. Počet selat v jednom vrhu je různý, pohybuje se od 2 do 10 i více kusů.
| řád: | šelmy |
| čeleď: | kočkovití |
| rod: | rys |
| druh: | rys ostrovid |
Rys ostrovid žije ve Skandinávii, na Balkáně, v Rumunsku, Polsku, u nás a v bývalém Sovětském svazu. Udává se, že se v malém množství vyskytujetaké v Alpách a Pyrenejích. Mimo Evropu žije na Sibiři, v horách Malé Asie a v Severní Americe. U nás se po nekontrolované reintrodukci rozšířilprakticky po celé republice a jenom v jádru jeho vysazování na Šumavě je jich více jak 100 kusů. Je obyvatelem rozsáhlých horských lesů a žijevelmi skrytým způsobem. Vede převážně noční způsob života, takže jeho přítomnost prozradí často pouze zbytky kořisti.
Zbarvení rysa je značně proměnlivé. Zpravidla bývá rezavě žlutý se světlejšími nebo tmavšími odstíny. Po celém těle jsou nepravidelně rozloženytmavé až černé skvrny. Rys má poměrně vysoké běhy a krátký, na konci černý a jakoby useknutý chvost. Někteří jedinci v některých krajích majísrst na lících prodlouženou do licousů. Tělo rysa bývá 100 až 130 cm dlouhé a asi 75 cm vysoké. Chvost měří 12 až 20 cm. Váha rysa bývá značněproměnlivá, obvykle se pohybuje okolo 20 kg. Samice rysa, rysice, jsou menší a lehčí. Uvádí se, že bývají tmavěji zbarvené.
Rysi žijí osamoceně, pouze v období páření vytvářejí na krátkou dobu páry. Doba páření, myslivecky kaňkování, trvá od konce února do začátkudubna. Doba březosti trvá asi 10 týdnů. Udává se rozmezí 70 až 74 dnů. Rysice vrhá 2 až 4 mláďata a kojí je až dva měsíce, pak začínají samalovit. Rys se rodinného života neúčastní. Mláďata dospívají pohlavně až po dvou letech a páří se ve třetím roce po narození. Způsob obživy rysůa složení jejich potravy lze určit jen velmi obtížně, a proto bývají literární údaje o tom dost nejednotné. Projevuje se to také v popisu lovurysů. Tak prof. Komárek uvádí: "Hlavním orientačním smyslem, jímž rysy jsou vedení při lovu, je sluch. Z toho vyplývá, že na kořist číhají vnehybné poloze až do doby, kdy se jí mohou zmocnit skokem." F. J. Turček naproti tomu píše: "Rys se na lovu pohybuje krokem nebo klusem. Kořistchytá tak, že se k ní přikrade přikrčený a zmocňuje se jí mohutným 5 až 6 m dlouhým skokem, případně dvěma nebo více skoky. Nevydařený skokneopakuje. Nečíhá na skalách a na větvích nad ochozy zvěře. Vůbec na zvěř nečeká, ale slídí a přibližuje se k ní."
Srnčí zvěř patří sice k oblíbené kořisti rysů, ale stejně vítanou kořistí jsou zajíci, svišti, jezevci, lišky, divoké kočky a rovněž lesní myšia hraboši. Také ptáci hnízdící na zemi jsou oblíbenou kořistí rysů, někdy též ovce a mladý dobytek vyháněný na pastvu do hor. Rysi potravou dost"plýtvají". Využívají jen to, co jim nejvíce chutná, a zbytky nechávají ležet. Vracejí se k nim jen výjimečně v době, kdy mají nedostatekpotravy. Pak se živí uhynulými kusy. Přesto je rys považován u nás za důležitého činitele, který přispívá k udržení rovnováhy v přírodě, a je muv současné době poskytována úplná ochrana. Není bez zajímavosti, že rysi ze Slovenska byli vysazováni ve Švýcarsku a v západní části bývaléJugoslávie.
| řád: | sudokopytníci |
| podřád: | přežvýkavci |
| čeleď: | jelenovití |
| rod: | srnci |
Srnčí zvěř je naší nejrozšířenější teritoriální spárkatou zvěří. Vyskytuje se ve všech našich honitbách, alespoň jako zvěř přebíhavá. Jejímnejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli. Po zavedení velkoplošného hospodaření v zemědělstvívznikla tzv. polní srnčí zvěř, která se uchýlila do rozsáhlých lánů. Zde totiž nalezla klid a mohla dodržovat pravidelný pastevní režim, ovšemna úkor potravní pestrosti.
Na rozlehlých lánech můžeme spatřit početná stáda srnčí zvěře především v zimě, protože tu mohou poměrně v klidu přečkat dobu strádání. Srnčíje u nás původní zvěří. Jsou uznávány dva poddruhy (někdy označované jako zeměpisné formy), a to srnec obecný západní, žijící na území Evropy, MaléAsie až po Zakavkazsko, a srnec obecný sibiřský, žijící na východ od Kaspického jezera a Uralu. Hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěřeje v současné době střední Evropa. Existence srnčí zvěře v Evropě je zajištěna i nadále, pouze v některých lokalitách na Balkáně a v Malé Asiiji hrozí vyhubení.
Srnčí zvěř je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě a z potravního hlediska je zařazena mezi tzv. okusovače spásající předevšímdvouděložné byliny, letorosty, prýty a pupeny. Srnčí žije teritoriálním způsobem života, to znamená, že obývá v rámci svého sociálníhouspořádání určitá území, která si hájí a neopouští je bez závažného důvodu. Pouze v zimním období se srnčí zvěř často z důvodu většíbezpečnosti shlukuje do stád.
U teritoriálních druhů dochází při neůměrném nárůstu jedinců v populaci ke snížení přírůstu, případně až k jeho zastavení. Po vyrovnání počtujedinců a potravní příležitosti dojde opět k reprodukci. Z toho vyplývá, že srnčí zvěř se nemůže dlouhodobě přemnožit, tak jak je tomu uostatních druhů u nás žijící spárkaté zvěře. Její běhy jsou dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy jsou zřetelně delší než přední, což umožňujedaleké i vysoké skoky. Hlava je poměrně krátká, kuželovitá, světla jsou velká a tmavá, a slecha poměrně dlouhá. Srnci nosí na pučnicíchrostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží. Natáhne-li a sklopí-li srnčí zvěř krk, má její těloklínovitý tvar, umožňující rychlý běh. Tělo srnčí zvěře však není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti. Srnčí zvěř umí siceprudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže ji psi snadno uštvou a strhnou. Srnčí zvěř se poměrněobtížně pohybuje v měkké půdě nebo v hlubokém sněhu, plave však dobře.
V letním období je tělo srnčí zvěře kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí. V zimním období je zbarvení srnčí zvěře méně výraznější,převládá hlavně šedohnědá barva, která může mít světle šedý až tmavě šedý tón. Zimní srst je delší, hustší a hrubší. Má sice poměrně málopodsady, zato je podstatně silnější než letní srst, takže vytváří velmi dobrý izolující obal těla. Srst právě narozených srnčat je hnědáaž žlutohnědá, bohatě zdobená bílými až žlutobílými okrouhlými skvrnami. Skvrny začínají asi po jednom měsíci pozvolna mizet a asi ve dvouměsících se ztratí docela. Srnčí zvěř mění dvakrát do roka svou srst, říkáme, že přebarvuje. Je to na jaře a na podzim, kdy línáním docházík postupné výměně staré srsti za novou. Jarní přebarvování probíhá zhruba od dubna do června, podzimní v září a v první polovině října.Mladá zvěř přebarvuje dříve, starší později.
Srnčí zvěř žijící na severu a v nížinách bývá větší než srnčí z jihu a z míst ležících výše nad mořem. V Evropě mění velikost srnčí zvěř ještěod západu k východu. Průměrná délka těla (od větrníku až po konec páteře) evropské srnčí zvěře měří 110 cm, průměrná výška v kohoutku 72 cm.Váha vyvrženého kusu s hlavou se pohybuje od 14 do 20 kg. Vyvržením ubude asi 1/4 váhy kusu. Srny váží o 5 až 10 procent méně.
| řád: | hlodavci |
| čeleď: | vevrkovití |
| rod: | veverka |
| druh: | veverka obecná |
Veverka obecná představuje nejznámější a typický druh stromového hlodavce,obývá v nejrůznějších odrůdách celou Evropu a Asii, a to hlavně její lesnaté části.U nás se s ní setkáváme na celém území státu, i ve vysokohorských oblastech. Veverky jsou různě zbarvené, červenorezavě až černě. Spodek těla bývá vždy výrazněsvětlejší. Typickým znakem veverek jsou štětičky prodloužených chlupů na špičkáchboltců, dobře patrné hlavně na zimní srsti. Tělo dospělých veverek měří od 165do 240 mm a huňatá oháňka od 140 do 200 mm, váha těla kolísá mezi 260 až 390 g.Veverky jsou typickými stromovými zvířaty. Na stromech žijí, spí, hledají potravu,bezpečí či úkryt, na stromech se i rozmnožují a vrhají mláďata.
Doba páření začíná v lednu nebo v únoru a končí v srpnu. Doba březosti trvá35-40 dnů, přičemž může dojít i k superfoetaci. Za příznivých klimatickýchpoměrů a za dostatku potravy mohou veveřice vrhat až třikrát za rok. Mladéveveřice mívají 3-5 mláďat, starší až 10 mláďat. Veverčata se rodí holá a dočtyř týdnů jsou slepá. Osamostatňují se asi po 6-8 týdnech a pohlavně dospívajípo 4-7 měsících. Veverky se živí hlavně semeny, ukusují však i pupeny a koncovévýhonky dřevin, rády si pochutnávají na houbách a nepohrdnou ani živočišnoupotravou, k níž patří i vejce a mláďata ptáků.
| řád: | šelmy |
| čeleď: | psovití |
| rod: | pes |
| druh: | vlk |
Vlk obecný je naší největší psovitou šelmou. Kdysi obýval celou Evropu, alepozději byl v její západní části téměř vyhuben. Dnes se vyskytuje v Pyrenejícha na Apeninském poloostrově, v balkánské oblasti, Rumunsku, Maďarsku, Polsku,Skandinávii, v Rusku a na Slovensku. Kromě toho žije v Asii a Severní Americe.Stav vlků na Slovensku je odhadován na 100 kusů. Zbarvení vlka je dosti rozdílné.Kolísá od šedohnědé barvy se žlutým až rezavým nádechem po tmavohnědou barvu.
Některé části kožichu bývají černé. Od velkého psa, německého ovčáka, se lišípředevším širší hlavou, šikmými světly, krátkými a špičatými slechy a oháňkounesenou šikmo dolů nebo svisle, silnějším chrupem, zvláště silnějšími trhákya špičáky, a stopovým sledem. Stopa vlka je delší než stopa psa. Vlk klade zadnítlapy do otisků předních tlap a stopy jsou v jedné čáře. Tělo vlků bývá 100 až120 cm dlouhé, v kohoutku 78 až 85 cm a v kříži 65 až 75 cm vysoké. Oháňka bývá40 až 50 cm dlouhá. Tělesná váha se pohybuje od 30 do 50 kg, nejčastěji dosahujeasi 40 kg (byly zaznamenány váhy až 70 kg). Vlčice je menší a lehčí, a to jejediný vzhledový rozdíl mezi pohlavími.
Páření vlků probíhá v lednu až únoru. Vytváření párů je často doprovázenonelítostnými rvačkami mezi samci. Doba březosti je stejná jako u psa, trvá asi60 až 65 dnů. Jen v této době je možno zastihnout vlka společně s vlčicí. Vevrhu bývá průměrně 5 až 6 mláďat, někdy až dvanáct. Rodí se zpravidla v dubnu,většinou na těžko dostupných a dobře ukrytých místech. Jsou 10 až 12 dní slepáa matka je kojí 5 až 6 týdnů. Po tuto dobu je téměř neopouští. O potravu sestará otec. Také později zůstává jeden z rodičů stále u mláďat. Zhruba po měsícipřijímají vlčata již masitou potravu. Od října, po výměně chrupu za trvalý, sezúčastňují již lovu a pomáhají při štvanicích, typickém způsobu lovu vlčí smečky.Smečky jsou tvořeny převážně rodiči a letošními a loňskými mláďaty. Pouzevýjimečně, např. v krutých zimách při nedostatku potravy, se vytvářejí velkésmečky z několika rodin.
Vlk dospívá pohlavně ve věku 20 až 22 měsíců. Kořistí vlků se mohou stát kroměmedvěda a silného kňoura všechna ostatní zvířata a ptáci u nás žijící. Vlci soblibou štvou jelení zvěř. Ta má z nich panickou hrůzu a rychle vyklizuje oblast,kde se vlci vyskytnou. Vlci přepadávají také domácí zvířata, psy, ovce, kozy,skot a koně. Sbírají hmyz, drobné hlodavce a zdechliny všeho druhu. Vlci jsourovněž kanibalisty. Z rostlinné potravy se živí ovocem, kukuřicí a bramborami.Vlci loví zpravidla v noci a lovecká oblast smeček je značně rozsáhlá, mívá přes20 000 ha.
| řád: | šelmy |
| čeleď: | lasicovití |
| rod: | vydra |
| druh: | vydraříční |
Vydra žije v celé Evropě, a to od Středozemního moře až po polární kruh, vyskytujese v severní Africe, v Alžírsku a Maroku a také v Asii. V českých zemích bylavydra skoro vyhubena, jednak intenzivním lovem v dřívější době, jednak úpravouvodních toků a jejich silným znečišťováním průmyslovými splašky. V současné doběse však opět k malé radosti rybářů úspěšně rozmnožuje. Vydra shání potravu vevodě a její tělo je tomu přizpůsobeno. Pětiprsté plováky běhů mají širokoumeziprstní blánu, která se při plavání i chůzi napíná a otiskuje se jasně dostopy, zvláště na sněhu.
Díky plovákům, válcovitému protáhlému tělu, malé ploché hlavě, krátkému silnémukrku a dlouhému silnému prutu vydra výborně plave. Nozdry má překryté kožnímzáhybem a může je uzavírat, právě tak jako velmi nízké okrouhlé boltce (slecha).Její tělo je 120 až 160 cm dlouhé, z toho připadá na prut až 40 cm, váží 8 až10 kg; může však být i přes 13 kg těžká. Samci jsou o něco větší a silnější nežvydřice, a to je jediný nápadný vnější rozdíl mezi oběma pohlavími.
Hlavní období páření vyder spadá do února a března, může však probíhat i značněpozději, jak o tom svědčí pozdní mláďata. Biologie rozmnožování vyder nebylaještě zcela vyjasněna. Soudí se např., že doba páření je ovlivňována dobou třeníryb, které jsou hlavní potravou vydry, mluví se též o období utajené březivostia o tom, že se vydra může pářit po celý rok, protože nereaguje tak citlivě nazměny teploty jako suchozemská zvířata a má po celý rok stále stejné množstvípotravy. Různí se rovněž názory na dobu vlastního vývoje zárodku a udává se 59až 63 dnů, nebo 61 až 87 dnů, anebo 9 týdnů. Samice vrhá 2 až 4 mláďata.
Během páření se vydry ozývají ostrým pískáním. Samice zakládá brloh v těsnéblízkosti vody. Vchod do hlavní nory, označovaný jako vjezd, bývá zpravidla podvodou. Centrální část brlohu, kotel, bývá teplý a dobře vystlaný.
Vydra se živí lovem ryb, raků, měkkýšů, žab, vodních hrabošů, myší a různýchvodních ptáků i jejich vajíčky. Kromě toho se ještě živí suchozemskými krtky azdechlinami plujícími po vodě. Z ryb si nevybírá, loví všechny druhy a třeba ikilové kusy. Z velkých ryb ponechává hlavu a ocasní a hřbetní ploutve. Zajímavéje, že vydra nikdy nevyhubí ryby ve svém lovišti, ba někde ani nepoznáme podlestavu ryb, že tam vydra žije.
Dostane-li se však při svých toulkách za potravou nebo za partnerem na malévodní plochy určené pro intenzívní chov ryb, nadělá tam velké škody. Větší kořistvydra požírá na kamenech vystupujících z vody, nebo na různých výspách,označovaných jako výstupiště. Zanechává na nich také svůj rychle bělající trus;obsahující často šupiny a kosti z ryb. Vydra má velmi hustou srst s kratšípodsadou a delšími pesíky.
| řád: | zajíci |
| čeleď: | zajícovití |
| rod: | zajíc |
| druh: | zajíc polní |
Zajíc je pradávným obyvatelem naší vlasti. Obývá téměř celou Evropu; na severuse vyskytuje až v jižní Skandinávii a jižním Finsku a má tendenci pronikat navýchod, do Sibiře. Žije v Arménii, v severním Iránu a v hornaté stepní částiMalé Asie. U nás se vyskytuje téměř všude, nesetkáme se s ním jen v honitbáchležících výše než 1 500 m n. m. a v rozsáhlých lesních komplexech. Je tudížzvěří velmi přizpůsobivou.