Zvěř pernatá
| řád: | hrabaví |
| čeleď: | bažantovití |
| rod: | bažant |
| druh: | bažant obecný |
Většinou jsou uznávány dva základní druhy, a to bažant obecný (Phasianus colchicus)a bažant pestrý (Phasianus versicolor). Název český bažant se vztahuje na téhožbažanta, který byl ve středověku vysazován všude po Evropě, a pochází z Kavkazu.Název český bažant vznikl v Německu z důvodů obchodních, neboť české země bylypo dlouhý čas největším chovatelským střediskem bažanta na pevnině. Asijštíbažanti byli v Evropě až do 18. století neznámí, ale pak nastal jejích velkýdovoz přičiněním chovatelů anglických, kteří nabízeli vejce voliérovýchasijských bažantů ve velkém množství do kontinentální Evropy, a tím se dostalyi na naše území koncem minulého století nejrozmanitější středoasijské avýchodoasijské rasy druhu Phasianus colchicus a pomísily se dokonale s původnímkavkazským bažantem (českým).
Vyplývá z toho, že bažant jako zvěř, je ze zoologického pohledu směsicí několikadruhů, poddruhů a ras. V 19. století se k nám ještě dostal bažant sedmiříčský(Phasianus colchicus mongolicus), nazývaný též mongolským, a pak také bažantobecný kolchický tmavý (Phasianus colchicus colchicus var. tenebrosus).
Bažant, který k nám byl dovezen asi v 11. století, se u nás výborně aklimatizovala stal se neodlučitelnou součástí přírody. Na rozdíl od koroptve má velkouschopnost přizpůsobovat se i civilizačním faktorům, jako např. převratnýmzměnám uskutečněným v posledních dvou desetiletích v zemědělství.
Z původní lesní zvěře se stává zvěří převážně polní, i když nejintenzívnějšíchovy jsou stále v lesnatých bažantnicích. Chov bažantí zvěře zaznamenalnejvětší rozmach v posledním desetiletí, a to nejenom u nás, ale i v některýchjiných evropských zemích. V padesátých letech bylo v naší republice ulovenookolo 250 000 kusů bažantí zvěře. Většinou to byla zvěř divoká, pouze zlomekpocházel z umělých chovů. Po rozmachu umělých chovů bylo v roce 1970 ulovenocelkem 1 112 000 bažantů. Toto množství bažantů se však postupně snižovalo. Vsoučasné době je loveno v ČR a SR necelých 700 000 kusů bažantí zvěře, z toho vČR přes 600 000 kusů. Bohužel jsou to ve valné většině bažanti z umělých chovů,neboť divoké populace se pod tlakem tzv. civilizačních faktorů zmenšují. Názorněnám to ukazují statistické údaje o stavech a lovu zvěře.
Pohlavní rozdílnost u bažantů je jasně vyhraněná a je daná hlavně zbarvením.Kohouti jsou pestří, kdežto slepice, které sedí na hnízdech a starají se ovýchovu kuřat, jsou zbarvené tak, aby unikly pozornosti nepřátel. Kohouti jsoutéž těžší a větší. Průměrná váha bažantího kohouta činí 1,3 kg. Kohouti v dobrékondici váží téměř 2 kg. Průměrná váha slepic je asi 1 kg. Bažantí kohouti sevyznačují dlouhým klínem.
Je to důležitý rozpoznávací znak hlavně při letu bažantí zvěře. Věk bažantízvěře se určuje poměrně obtížně (jak živé, tak ulovené). Znakem velmi mladýchjedinců je přepeřování. Když přepeřování skončí, bývá to v závěru října, zůstávájediným a ne dost spolehlivým rozpoznávacím znakem tvar a velikost ostruhy.Ostruha mladých ptáků bývá většinou kratší a tupě kuželovitá. Ještě obtížněji seurčuje stáři slepic. Jedinými znaky jsou stářím se prodlužující klín a šedavézbarvení chodidel starších slepic. Spolehlivým znakem mladých ptáků je kapsovitýútvar ve hřbetní stěně vyústění kloaky, tzv. bursa Fabricií, který mizí přidospívání.
| řád: | pěvci |
| čeleď: | krkavcovití |
| rod: | krkavec |
| podrod: | havran |
| druh: | havran polní |
Havran polní žije téměř v celé Evropě, jižní hranici jeho výskytu tvoři středníFrancie, severní Itálie, území dřívější Jugoslávie a Rumunsko. Žije též v Asii.U nás hnízdí v početných koloniích, hlavně v nížinných oblastech Čech a Slovenska,na Moravě hnízdí kupodivu méně. Havran je sice také celý černý jako vrána obecnáčerná, avšak pečlivější pozorovatel nalezne dostatečné rozdíly mezi oběma ptáky.Havran je štíhlejší, má černou barvu s modrým leskem, jeho hlava je menší ajakoby zúžená k zobáku. Ozobí starých ptáků je bílé, kdežto ozobí letošníchptáků opeřené. Havrani mají také na stojácích krycí boční péra ve formě kalhotek.Zásadní rozdíl je ve způsobu života. Havrani jsou společenští, žijí a hnízdí vevelkých seskupeních a koloniích. Hnízdní kolonie zakládají nejen v parcích nebov malých lesích obklopených zemědělskými pozemky, ale i ve městech, na starýchhřbitovech apod.
Hnízdí s oblibou na vysokých, starých listnatých stromech. Doba a průběh hnízdění,počet vajec a doba inkubace je stejná jako u vran. Asi v polovině května vylézajímladí z hnízd a sedávají v řadách na větvích. Tam je rodiče krmí. V této době semladí ptáci loví odstřelem. Jejich zvěřina je velmi chutná. Havran je všežravcem,většinou si však nevšímá ptačích hnízd ani lovné zvěře. V zimě mohou vzniknoutškody na zasetých ozimech, neboť u nás přezimovávají obrovská hejna severskýchhavranů.
| řád: | měkkozobí |
| čeleď: | holubovití |
| rod: | holubi |
| druh: | holub hřivnáč, holub doupňák |
Nejhojnějším a také největším naším divokým holubem je holub hřivnáč. Jerozšířený v celé Evropě, v západní Asii a v Africe. Dosahuje v našich poměrechváhy 400 až 500 g a v rozpětí křídel měří až 750 mm. Převládající barva je modrášeď, na křídlech je vpředu bílá obruba. Dospělí ptáci mají po obou stranách krkubílou skvrnu, shora i zdola zelenavě lemovanou. Hřivnáči k nám přilétají velmibrzy na jaře, často již v únoru nebo na začátku března. Hnízdí pravidelnědvakrát do roka, někdy i třikrát. Poprvé v dubnu, podruhé v červnu a někdy ještěv srpnu. V jejich hnízdění je dosti nepravidelností. Tokající holub halasnězaplácá křídly a vylétá vysoko nad stromy. Pak se klouzavým letem snáší vkruzích na stromy. Ozývá se při tom houkáním a vrkáním.
Hnízdo si splétá dosti nedbale z řídkých větviček a umísťuje je s oblibou poblížpolí, která poskytují dostatek semen, tvořících základ potravy hřivnáčů. Samicesnáší dvě vejce, tak jako u samic ostatních druhů holubů jsou leskle bílá shrubými póry. V sezení na vejcích se střídá holubice s holubem. Holoubata selíhnou asi po 17 až 19 dnech a rodiče je společně krmí.
Holoubata zůstávají v hnízdech asi tři týdny. Pak se rodičovský pár znovu snoubía dochází k dalšímu hnízdění a zpravidla na novém hnízdě. Před odletem doteplejších poloh se holubi shlukují do dosti velkých hejn a odlétají od nás nazápad. Dochází k tomu od konce srpna až do listopadu. Toto dosti dlouhé časovérozpětí souvisí s nepravidelností v hnízdění. V některých ojedinělých případechu nás hřivnáči i přezimují.
Druhým naším holubem, též už dosti vzácným, ale ještě v minulém stoletíhojnějším než hřivnáč, je holub doupňák. Jeho výskyt, jak naznačuje už jméno, jevázán na existenci starých listnatých porostů s dostatkem možností pro hnízděnív dutinách stromů. Je podstatně menší než hřivnáč, dosahuje váhy asi 300 g arozpětí křídel mívá asi 63 cm. Jeho rozšíření se zhruba kryje s rozšířenímhřivnáče, zasahuje však hlouběji do Asie a nestoupá tak daleko na sever. Doupňákse zbarvením podobá hřivnáči; je rovněž modravě šedý a má narudlou hruď, ale jebez bílých okrajů křidel, bez bílé skvrny na krku. Vede téměř stejný způsobživota a celkem stejně se i rozmnožuje jako hřivnáč, ale místo pro hnízdění sivolí jinde. Přilétá rovněž už v únoru a březnu, žije v párech, hnízdí až třikrátdo roka, snáší dvě bílá vejce - doba inkubace je 17 nebo 18 dní - a odlétá vsrpnu až říjnu.
V době toku se ozývá jednoduchým, často opakovaným dvojslabičným houkáním. Vsoučasné době je tento holub hojněji rozšířen pouze v lužních listnatých lesích.
| řád: | měkkozobí |
| čeleď: | holubovití |
| rod: | hrdličky |
| druh: | hrdlička zahradní, hrdlička divoká |
V poválečné době se u nás poměrně rychle rozšířila hrdlička zahradní. Říká se jítaké balkánská, neboť na Balkáně je dnes hlavní oblast jejího výskytu. Pochází zjižní Asie a k nám se postupně dostala z Podunají. Zvláštností tohoto ptáka jeto, že žije výlučně v blízkosti lidských obydlí, v parcích, zahradách a sadech.U nás zpravidla přezimovává, není tedy tažným ptákem. Je větší než hrdličkadivoká, váží 200 až 220 g a rozpětí křidel dosahuje až 60 cm. Její základnízbarvení je písková šeď. Na týlní straně krku má černý obojkovitý proužek, naspodní straně přerušený. Hrdlička zahradní se rozmnožuje poměrně rychle. Má sicevždy pouze po dvou mláďatech, ale zato hnízdí třikrát až čtyřikrát do roka.
Nejmenším naším holubem je hrdlička divoká. Váží 160 až 180 g a v rozpětí křidelměří přibližně 54 cm. Území jejího rozšíření nesahá tak vysoko na sever jakoúzemí ostatních druhů, má raději nížiny a teplejší polohy. Vyskytuje se od Indiena západ až do severní Afriky, přes Malou Asii, západní Sibiř a Španělsko. Ješedě rezavá, má narudlou hruď a po stranách krku černobílé skvrny. Přilétává knám v dubnu až v květnu a odlétává v srpnu až říjnu. Žije u nás ve všech typechlesního prostředí, dává však přednost parkovým, mezernatým lesům, vinicím asadům. Jednoduché hnízdo si staví v hustých keřích poměrně nízko nad zemí asnáší do něj dvě bílá lesklá vajíčka. Doba inkubace trvá 15 až 16 dní. Ohnízdění, krmení i výchovu mláďat se starají oba rodiče.
| čeleď: | tetřevovití |
| rod: | jeřábek |
| druh: | jeřábek lesní |
U nás žije poddruh jeřábek lesní středoevropský (Tetrastes bonasia rupestris).Je to pták evropskoasijské lesní tajgy, jehož velmi hojná hnízdiště jsou vestřední a severní části někdejšího SSSR. Podle názoru prof. Komárka je tentopůvodní obyvatel čtvrtohorní evropské tajgy ve střední a západní Evropě naústupu, podobně jako všichni ostatní tetřevovití (nejdříve z nich ustoupil kurrousný). Jeřábek vede velmi skrytý život; žije převážně v hustých houštinách.Pohybuje se většinou na zemi, pouze na noc hřaduje na stromech. Délka jeho tělakolísá od 40 do 45 cm a váha od 375 do 475 g. Křídla bývají dlouhá 19 cm, rozpětíkřídel měří 62 cm, délka tatrčku je asi 13 cm. Kohoutek se liší od slepičky váhoua zbarvením jen velmi málo. Slepička nemá chocholku a její hrdlo je žlutavé,kdežto kohoutek má na hrdle černou, bíle orámovanou skvrnu.
Jeřábci žijí monogamicky,v párech, které se tvoří již na podzim, v září a říjnu. Tok dospělých jeřábkůprobíhá v březnu až dubnu. Kohoutek se v něm ozývá pisklavými zvuky, spojovanýmičasto v trylek, slepička značně sípavějším hlasem. Kohoutek při toku vztyčujechocholku a pohybuje nahoru a dolů tatrčkem; při zvlášť silném rozčílení ještěrozprostírá tatrček a spouští letky.
Slepička snáší ke konci dubna a v květnu 5 až 14 žlutavých nebo červenohnědých,tmavě skvrnitých vajec. Na hnízdě sedí jen ona. Kuřata se líhnou po 21 až 25dnech a jsou velmi brzy schopna létat a hřadovat na stromech. Kohoutek sepřipojuje ke svému hejnku poněkud později a zůstává u něho až do doby podzimníhopárkování. Jeřábek je u nás na ústupu, zvláště v českých zemích; poněkud početnějšíje na Slovensku. Je to velmi zajímavý a hezký pták, který si zasluhuje většípozornost myslivců. Má mnoho přirozených nepřátel a ty je třeba tlumit.
| řád: | dravci |
| čeleď: | krhujcovití |
| rod: | krahujci |
| podrod: | jestřáb |
Jestřáb lesní obývá lesnaté kraje Evropy, severní, střední Asie a Severní Ameriky;hnízdí i v severní Africe. Dospělí ptáci jsou na horní straně těla břidlicověšedohnědí, vespod světlí až bílí s tmavším příčným vlnkováním. Mladí letošníptáci jsou nahoře rezavě hnědí a vespodu světle rezaví s podélným tmavším pruhováním.
Samice je podstatně větší než samec. Uvádí se, že tato rozdílná velikost dovolujejestřábům lépe využívat lovecký revír, který měří v průměru asi 5 km. Samiceloví větší kořist, kdežto drobnější a obratnější samec menší skrytější kořist.V rozpětí měří jestřáb 100 až 120 cm a váží 650 až 1 250 g. Křídlo měří 300 až395 mm, ocas 230 až 280 mm, stoják 75 až 85 mm a zobák 25 až 30 mm. V našichpodmínkách vyhledávají jestřábi souvislé lesní komplexy v době hnízdění, jinakloví nejraději podél lesnatých okrajů. Hnízdí většinou na vysokých stromechhluboko v lese. Hnízda jsou velmi dobře ukrytá, každoročně opravovaná, takžedosahují značných rozměrů. V dubnu snáší samice 3 až 4 vejce, mláďata se líhnoupo 35 až 38 dnech. Potravu obstarává samec, mláďata však krmí pouze samice.
Po 40 dnech již mláďata dobře létají. Zajímavé je, že jestřábi svou kořistoškubávají, a pak i to, že samec v době hnízdění nepřináší kořist přímo na hnízdo,ale na opodál stojící strom, kde ji oškubanou předá samici, kterou před tímupozornil křikem. Potrava jestřábů je značně různorodá a jsou v ní zastoupenihlavně ptáci, kdežto savci mnohem menším podílem. Z ptáků jsou to nejčastějisojky, divocí a domácí holubi, koroptve, vrány, kavky, bažanti a divoké kachny.Ze savců to jsou hlavně veverky, pak zajíci, králíci, sysli a hraboši. Jestřábpodobně jako ostatní dobří letci neloví přímo v blízkosti hnízda, ale vevzdálenosti asi 3 až 4 km přímého letu.
Jestřáb létá většinou přímočaře a nízko nad korunami stromů. Snaží se kořistpřekvapit. Loví často v korunách stromů a v hustých větvích, což mu umožňujíjeho poměrně krátká a zakulacená křídla a dlouhý, doširoka roztažitelný ocas.Jestřáb vede dosti skrytý způsob života. V bažantnicích s intenzívním chovem jevšak nepříjemným škůdcem. Jestřábi se dají velmi dobře vycvičit k lovu, a takpředstavují velmi dobrou a hlavně dostupnou náhražku za vzácné sokoly.
| řád: | vrubozobí |
| čeleď: | kachnovití |
| rod: | kachna |
| druh: | kachna divoká (březňačka) |
Kachna divoká je naší nejrozšířenější a z hospodářského hlediska nejdůležitějšídivokou kachnou. Vyskytuje se na celé severní polokouli. Rozhodujícím činitelemnení nadmořská výška, ale charakter vodních ploch. Na vodních plochách musí býtdostatečně hustý rostlinný podrost pro denní úkryt a dostatek mělkých místposkytujících možnost obživy. Kachnám divokým se daří jak ve sladkovodníchmočálech a v horských jezerech, tak na mořském pobřeží. Kachna divoká je ptákems převážně noční aktivitou. Na rozdíl od husy odpočívá ve dne v úkrytu navodních plochách a pozdě navečer, při večerním tahu, létá na pastevní plochy.Na vodu se vrací brzy ráno, při ranním tahu. Jsou-li kachny často znepokojoványve svých pobřežních rostlinných úkrytech, tráví den na otevřené hladině dalekood břehu.
Pohlavní rozdílnost se projevuje ve zbarvení a ve velikosti. Kačer dosahuje váhyaž 1,4 kg, kachna nejvíc 1 kg. Nejzřetelnější rozdíly ve zbarvení jsou patrné natzv. svatebním šatu, který kačer nosí od října do května. V červnu až červencikačeři přepeřují, vyměňují všechno peří najednou i s letkami. V té době nejsouschopni letu; říká se jim pelicháři. Kachna přepeřuje v létě později, až povýchově mláďat, v červenci a srpnu. Druhé přepeřování probíhá na podzim a jepouze částečné. V době, kdy kačer nenosí svatební šat, liší se od kachnystejnoměrně žlutozelenou barvou zobáku ukončeným černým nehtem. Kachna má zobákšedozelený s tmavými skvrnami a jasně oranžovou obrubou. Mladé létavé kachnymají až do podzimního přepeření zhruba barvu matky. Vnitřní strany křídel majívšak smetanově nažloutlé, kdežto dospělí jedinci bílé.
Kachny žijí většinou v trvalých párech. Místo pro hnízdění volí kačer a hnízdobývá většinou v dobrém úkrytu mimo vodu, často i na vrcholcích starých košatýchvrb. Kachna začíná snášet v březnu, denně po jednom vajíčku. Celkem snese 8 až14 olivově zelených nebo nažloutlých vajec. Průměrná váha vejce činí 55 g.Na vejcích sedí kachna. K líhnutí dochází asi po 24 dnech (je udáváno 22 až 26dnů). Po vylíhnutí jsou káčata schopna uposlechnout lákání matky a odejít s ník vodě, i kdyby měla skočit z hnízda do několikametrové hloubky. Mláďata jsounekrmivá a asi po dvou měsících jsou schopna letu. V rodném hejnu zůstávají aždo podzimu. Na zimu se hejna spojují ve větší celky a začíná pozvolné stěhovánína jih. Některé kachny přezimovávají i na našich nezamrzlých tocích, třeba nadměstskými jezy, kde mají jednak relativní klid, jednak dostatek potravy.
| řád: | pěvci |
| čeleď: | krkavcovití |
| rod: | kavka |
| druh: | kavka obecná |
Kavka obecná žije v celé Evropě, v severozápadní Africe a v celé severní Asii ažpo Tichý oceán. Vyskytuje se téměř na celém území našeho státu, místy velmi hojně.Je podstatně menší než její příbuzné vrány a havran, je také celá černá, ale hlavumá šedivou a na ní černou temenní čepičku. Je to společenský pták a ve vhodnýchpodmínkách hnízdí v koloniích. Hnízdo si staví v dutých stromech, které nalézá vparcích, oborách a lužních lesích, ve skalách, ve starých lomech, na vápencovýchútesech, dále na budovách, ve věžích, hradech a zříceninách. Páry se vytvářejíjiž na začátku února a v březnu dochází ke stavbě hnízda. Ke konci dubna a nazačátku května, tedy poměrně pozdě, snáší samice 4 až 6 modrozelených vajec,šedavě skvrnitých. Sedí na nich většinou jen samice; samec nosí potravu a občasna krátkou dobu samici vystřídá. Za 17 až 18 dnů se líhnou mláďata. V hnízdězůstávají 26 až 29 dnů. Po této době už létají, ale zůstávají pospolu s rodiči.Na podzim se spojují do hejn s havrany a společně s nimi i nocují.
Potrava kavky je asi ze dvou třetin živočišného původu a z jedné třetinyrostlinného původu. Ptáci ji sbírají jen ze země. Tvoří ji dešťovky, slimáci,hlemýždi, různý hmyz, housenky, chrousti apod., někdy i mláďata drobnějšíchptáků nebo vejce. Z rostlinné potravy jsou to různá zrna, bobule a plody,příležitostně též ovoce. Složením potravy není tedy kavka ptákem škodlivýmzájmům člověka. Kavku je možno snadno ochočit. Má vysokou napodobovací schopnosta je velmi bystrá a obratná.
| řád: | hrabaví |
| čeleď: | bažantovití |
| rod: | koroptev |
| druh: | koroptev polní středoevropská |
Koroptev polní jako druh obývá téměř celou Evropu až asi k 65. rovnoběžce.Poměrně vzácná je v Itálii a v západní části Evropy, chybí v Řecku a jižnímŠpanělsku. Dále žije na Ukrajině, v Malé Asii a v Persii. Úspěšně seaklimatizovala v Kanadě a v Severní Americe. Koroptev je mnohem méněpřizpůsobivá než bažant, na změny životního prostředí reaguje málo pružně,nedokáže čelit stoupajícímu tlaku civilizačních faktorů a těžce snáší hlavněpřechod na velkoplošné hospodářství v zemědělství. Koroptvi, která byla dříveptákem vysloveně nížinných, teplých polních oblastí, se dnes lépe daří vpahorkatinách. Chemizace a mechanizace zemědělství tam má přece jenom nižšíintenzitu a zůstalo tam více mezí, polních cest, křovisek a podobných míst,která jsou pro existenci koroptve nezbytná. Podle všech ukazatelů z poslednídoby se dostala koroptev do stadia, kdy je možno o ní mluvit jako o ohroženémdruhu, který si zachovává existenci pouze za cenu ztráty celého ročníhopřírůstku populace.
Dokladem o katastrofální situaci u koroptví je přehled o jejich jarníchkmenových stavech. Před válkou bylo u nás zhruba 1 až 1,5 miliónu koroptví vjarních kmenových stavech. Bylo jich loveno 2-3 milióny. Tyto stavy i přeskrátkodobý nárůst v 70. letech tak poklesly, že v současné době koroptevintenzivně chráníme, neboť je ohrožen její genofond. Je třeba jenom dodat, žetmavohnědá podkova na hrudi, která byla dříve považována za zcela neomylný znakkoroptvích kohoutků, se vyskytuje v dosti případech rovněž u slepiček, a to i umladých. Rozdíl mezi kohoutky a slepičkami je málo zřetelný. Neliší se anivelikostí, ani zbarvením při zběžném pohledu a jen málo chováním. Pouze připodrobné prohlídce je možno určit pohlaví podle zbarvení ramenních krovek křidel.
Kohoutek má na nich pouze bílý proužek podél ostnu, kdežto slepička ještěpříčné, bílé proužky. Podobný rozlišovací znak nalézáme i ve zbarvení temenehlavy obou pohlaví po podzimním přepeření. Koroptve zpravidla přepeřují v září,mladí jedinci třikrát, než dostane jejich šat definitivní zbarvení.
Také věk dospělých koroptví se odhaduje dosti obtížně. Až do podzimníhopřepeření příštího roku lze mladou koroptev poznat podle úzkých a ostřezahrocených pér ručních letek. Starší koroptev má letky zaoblené, na konciširoké. Při hrubém odhadu věku se lze orientovat zbarvením stojáčků. Ty jsounejdříve žlutavé, pak hnědé a asi od ledna příštího roku nabývajímodrošedé barvy. Stejně jako u bažanta lze využít tzv. bursy Fabricii.Tělo koroptve měří od 29 do 31 cm, rozpětí křidel 48 cm. Průměrná váha staršíchptáků se udává v rozpětí od 350 do 480 g. Koroptev tvoří mezi kurovitými ptákyvýjimku v tom smyslu, že je monogamní. Koroptve žijí v párcích, a to od dobyjarního páření až do příštího toku. Novodobé výzkumy vnesly trochu pochybnostído představ o příslovečné věrnosti. Zjistilo se, že i zde dochází k určitémuměnění partnerů, i když je v zásadě zachovávána monogamie.
Tok koroptví začíná v únoru a v březnu. Hejna se rozpadávají a kohoutci si volíslepičky za častých zápasů a šarvátek. Koroptve se párkují. V tu dobu se takénejvíce ozývají známým čiřikáním. To po dobu hnízdění ustává a znovu se ozývá ažjako svolávací signál při vodění kuřat. Ke konci dubna nebo na začátku květnazačínají koroptví slepičky zakládat hnízda ve formě mělkých a slabě vystlanýchdůlků a tok končí.
Slepička snáší v denních intervalech po jednom vejci. Vejce jsou jednobarevná,olivově zelenošedá až olivově hnědá; některá mají nádech do modra. Délka vajíčekje udávána od 32 do 40 mm, šířka od 24 do 29 mm a váha od 12 do 16 g. V hnízděbývá 10 až 17 vajec, nejméně 6, nejvíce 24. Po ukončení snášky zasedá na hnízdoslepička a kohoutek v blízkosti hlídá. Je stále připraven kdykoli zastoupitslepičku, popřípadě odchovat kuřata sám. K líhnutí dochází po 23 až 24 dnech,většinou po 23 dnech. Kuřata se po vylíhnutí živí sama, jsou však velmi citlivána vytrvalé červnové deště a chladna. V šesti týdnech již létají, pohlavnědospívají v prvním roce. Od vylíhnutí až do toku žijí koroptve v hejnech.
| řád: | pěvci |
| čeleď: | krkavcovití |
| rod: | krkavec |
| podrod: | krkavec |
Krkavec velký je původním obyvatelem celé Evropy, Asie a severní Afriky, včetněSahary. Ze střední a západní Evropy byl v minulosti vytlačen, ale v současnédobě se vrací zpět a hnízdí na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech a na východnímSlovensku začíná též citelně škodit na mizející drobné zvěři. Například voblasti Rožňavy se v zimě objevují hejna o 50 a více krkavcích. Zbarven jeúplně černě. Mezi samcem a samicí nejsou patrné rozdíly. Je veliký a mohutný.V rozpětí křídel dosahuje 120 až 130 cm a váží 1 000 až 1 250 g. Mohutný zobák(klovec) je dlouhý až 8 cm. Hnízdo si krkavec staví v horských nebo lužníchlesích na starých vysokých stromech (rád si vybírá buky) nebo na strmých avysokých skalách. Hnízdo používá po dlouhá léta, stále je upravuje, takže stavbadosahuje časem úctyhodných rozměrů.
Hnízdo upravuje a staví pouze samice, samec nosí stavební materiál. Na východnímSlovensku bylo zjištěno, že si krkavec staví hnízdo v blízkosti jiného dravce,sokola nebo raroha, a že se živí částečně zbytky potravy přinášené těmitodravci. Na oplátku je varuje před každým nebezpečím. Nejde tedy o vlastnípotravní parazitismus, ale spíše o určitou formu "spolupráce". Krkavci hnízdívelmi brzy, vejce snášejí již ke konci února, ale hlavně v březnu. Vejce jsoupodobná velkým vejcím vrány, jsou černohnědě skvrnitá a mají modravě zelenýpodklad. Snůška obsahuje 5 až 6 vajec. Sedí na nich většinou jen samice, a toasi 3 týdny. Mláďata vylétávají z hnízda asi po 40 dnech. Starostlivá péčerodičů však pokračuje mnohem déle. Mláďata jsou s rodiči přes celé léto, někdyprý i přes zimu, až do nového hnízdění.
Krkavec je jako většina krkavcovitých ptáků všežravcem, specializuje se však nazdechliny a mršiny. Vyhledává je svým výborným zrakem. Dokáže ulovit každéhosavce asi do velikosti zajíce a ptáka až do velikosti tetřeva. Jeho záliba vesbírání zdechlin je velmi prospěšná.
| řád: | srostloprstí |
| čeleď: | ledňáčkovití |
| rod: | ledňáček |
| druh: | ledňáčekříční |
Ledňáček je skutečně barevným skvostem. Má silný, dlouhý zobák, zavalitoupostavu a velikostí připomíná špačka. Spodek těla je rezavý, jinak je překrásněsmaragdově a zelenomodře zbarven. Když letí nad vodou, připomíná pohybujícíse jiskru. Kořist vyhlíží z větví nad vodou, a zahlédne-li rybku, vrhá se pro nido vody. Dokonce se i potápí a vesluje křídly. Hlavní složkou jeho potravy jsoudrobné rybky a vodní hmyz. Svým životem je vázán na čisté tekoucí vody shojností plevelných ryb, na toky, které nemají regulací narušené břehy,v nichž hnízdí.
Rodičovský pár si v kolmých hlinitých březích hloubí hnízdní noru, která jepřímá a dlouhá 0,5 - 1 m, o průměru 5 - 7 cm; končí hnízdní dutinou, která je10 cm vysoká a asi 13 cm široká. Většinou si každý rok hrabe nové hnízdo.Ledňáček hnízdí někdy i 2krát - 3krát ročně a samička snáší do hnízda průměrněasi 7 vajec. Mimo dobu rozmnožování žijí ledňáčci samotářsky. Přezimují u násjen občas; většina ledňáčků odlétá na podzim do Středomoří. Znečištění vod,regulace břehů, avšak i pronásledování ledňáčka rybáři za údajnou škodlivost narybím potěru vedou k tomu, že ledňáček u nás vymírá. Pro záchranu ledňáčka jenutná jeho přísná ochrana a úsilí o čistotu vod. V některých státech bylo súspěchem použito zabudování umělých prefabrikovaných nor tam, kde byly břehyregulací již narušeny.
| řád: | dravci |
| čeleď: | sokolovití |
| rod: | sokol |
| podrod: | poštolka |
| druh: | poštolka obecná, poštolka rudonohá, poštolka jižní |
Poštolka obecná obývá celou Evropu,Asii a Afriku a někdy se objevuje až v Severní Americe. U nás je běžnýmobyvatelem rovin, pahorkatin i podhůří. Má jako všichni sokolovití ostrý zářezna horní části zobáku, tzv. zejk, a dlouhá, úzká, na koncích zašpičatělá křidla.Hřbetní část těla je rezavá, u samce černě skvrnitá, u samice příčně pruhovaná.Poměrně dlouhý samčí ocas je stejně šedý jako hlava a jeho konec lemuje širokáčerná páska. Samička má ocas rezavý, hustě pruhovaný. Spodek těla je u oboupohlaví krémový, podélně skvrnitý. Velmi dobrým poznávacím znakem poštolek jetřepotavý, "poštolčí" způsob letu. Poštolka zůstává na jednom místě a prudce přitom mává křidly. Rozhlíží se tímto způsobem po kořisti. Stejně veliký krahujecněco podobného neudělá. Poštolka obecná má v rozpětí křidel až 75 cm a váží 200až 280 g. Křídlo měří 230 až 271 mm, ocas 158 až 183 mm, stoják 39 až 45 mm azobák 13 až 16 mm. U nás je ptákem tažným, který odlétá na svá africká zimovištěa vrací se v březnu. Někteří jedinci u nás přezimují, zejména ve městech.
Je jediným dravcem, který hnízdí také v blízkosti lidských obydlí. Většinou sistaví hnízda v korunách stromů na okrajích rozlehlejších lesů nebo v malýchpolních lesících. Osídluje však i krajiny skoro bezlesé a tam s oblibouvyhledává pro hnízděni staré věže a střechy nebo skály a díry v hliněnýchbřezích. Hnízdo si staví nerada (jako většina dravců). Raději přichází khotovému a vyhledává opuštěná hnízda vran nebo strak. Do nich naklade v dubnu ažkvětnu 4 až 7 hnědě mramorovaných vajec.
Doba líhnutí trvá asi 29 dní. Na vejcích sedí jenom samice; samec se stará opotravu. Pokračuje v tom nějaký čas i po vylíhnutí mláďat a potravu předává naskále nebo na stromě. Mláďata však krmí převážně samice. Mláďata vylétávají zhnízda po 28 až 32 dnech a podnikají samostatné lety v okolí. Rodina zůstávápohromadě až do podzimního odletu. Uvádí se, že při dostatku potravy, to jepři dostatku myší a hrabošů, může poštolka obecná hnízdit i podruhé. Potravoutéto poštolky jsou z 80 % myšovití hlodavci. Zbývající část potravy je tvořenahmyzem, obojživelníky, ještěrkami a v řídkých případech malými ptáky. Na stepíchloví hlavně sarančata. Poštolka je velmi užitečná a plně si zasluhuje celoročníochranu.
Poštolka rudonohá obývá východníEvropu, střední Sibiř a východní Asii. Někdy hnízdí i v Rakousku, Čechách a naSlovensku, v Polsku a zcela běžně v Maďarsku. Osídluje nejraději stepi,lesostepi a kulturní stepi s řídkými stromovými porosty. Sameček je břidlicověšedý, jen spodní ocasní krovky a kalhotky jsou kaštanově hnědé. Samička máhřbetní část modrošedou a černě páskovanou, hlava je skořicová a spodek tělarezavý. V rozpětí křidel má asi 75 cm a váží 130 až 175 g. Křidlo měří 230 až262 mm, ocas 130 až 150 mm, stoják 30 až 31 mm a zobák 15 až 16 mm. Je ptákemstěhovavým. Odlétá od nás v září a vrací se v dubnu. Zimuje ve východní a jižníAfrice. Hnízdí většinou na stromech a používá opuštěná hnízda jiných ptáků.Často žije v kolonii, v které může být až několik desítek párů hnízdících ptáků.Vajíčka se podobají vajíčkům poštolky obecné, ale jsou menší. Samička jich klade3 až 5.
Mláďata se líhnou asi po 23 dnech sezení a z hnízda vylétávají asi po 4 týdnech.Tato poštolka se specializuje na létající hmyz, hlavně na různé druhy chrobáků.Výjimečně uloví také drobného hlodavce nebo malého ptáka. K většímu soustu sedostane tím způsobem, že je vytrvalým dotíráním vyloudí na poštolce obecné.Poštolky rudonohé hnízdí a často loví i ve skupinách. Lehkým obratným letemlétají nízko nad zemí a chytají velký hmyz.
Poštolka jižní obývá jižní ajihovýchodní Evropu, jižní i nejsevernější pruh Afriky a střední Asii. U nás jeřídkým hostem. Velmi se podobá poštolce obecné, je však o něco menší. Hřbetsamce postrádá černé skvrnění, zato v křídle se objevuje šedomodrá páska. Drápytéto poštolky jsou světlé, kdežto poštolka obecná je má černé. V rozpětí křídelměří asi 65 cm a váží 130 až 200 g. Křídlo měří 226 až 248 mm, ocas 138 až170 mm, stoják 27 až 35 mm a zobák 12 až 15 mm. Poštolka jižní se s oblibouzdržuje v suchých krajinách stepního až lesostepního charakteru; nevyhýbá se anipustým místům. Z afrických zimovišť se vrací v březnu a hnízdí většinou vhlinitých březích nebo na skalách. Také tvoří početné kolonie. V dubnu až květnusnáší samička 3 až 6 hnědě mramorovaných vajíček, zahřívá je spolu se samcem26 až 29 dní.
Asi po měsíci mláďata hnízdo opouštějí, ale s rodiči žijí až do září, kdyodlétávají na zimoviště. Hlavní potravou této poštolky jsou sarančata, kobylky,různí létaví brouci, motýli a jiný hmyz. Když je hmyzu málo, loví i drobnéhlodavce a žáby. Za letu vypadá poněkud štíhlejší než poštolka obecná;třepotavého letu používá zcela výjimečně.
| řád: | dlouhokřídlí (bahňáci) |
| čeleď: | slukovití |
| rod: | sluka |
| druh: | sluka lesní, bekasina otavní |
Sluka lesní, nejvýznamnější ze sluk, sevyskytuje v celé Euroasii od Anglie až po Japonsko a na severu až k 64.rovnoběžce. Jižní hranice jejího hnízdění jsou vysoká středoevropská horstva.Převážná většina evropských sluk odtahuje na začátku října na jih a přezimuje veStředomoří. Sluky táhnou v noci. Při podzimním tahu nespěchají, takže je možnozastihnout je na některém místě ve značném množství, jako na některých ostrovechve Středozemním moři. Jarní tah na severská sídliště je mnohem usilovnější apodle prof. Komárka není podstatně ovlivňován počasím; je řízen pohlavním pudema souvisí s vývojem pohlavních orgánů. Sluky tentokrát spěchají. Jejich cesta nasever vede nad údolími řek a nad horskými průsmyky.
Volí většinou nejvýhodnější cesty, aby co nejdříve dosáhly svých hnízdišť. Slukalesní je veliká asi jako koroptev. Váha jednotlivých ptáků je značně rozdílná,kolísá od 210 do 380 g. Slepičky jsou o něco větší a těžší než kohoutci. Rozpětíkolísá od 61 do 64 cm, zobák, kterému říkají myslivci píchák, měří asi 65 až 85mm. Zbarvení sluky je bohaté na odstíny. Kohoutci se výrazně neliší od slepičekani barvou peří, ani jinými znaky. Pohlaví je možno určit pouze pitvou. Dlouhýzobák je tmavohnědý a veliké tmavé oči sedí vysoko na hlavě. Obojí souvisí sezpůsobem získávání potravy a s nočním životem tohoto ptáka. Hlavním hnízdištěmsluk u nás jsou pahorkatiny a výše položené oblasti. V nížinných a lužníchoblastech Sluka lesní nehnízdí. Sluka má sice ráda vlhčí oblasti a lokality,neboť jí poskytují dostatek potravy, skládající se převážně z dešťovek a larevžijících v kypré půdě, ale vyhýbá se při hnízdění zamokřelým či zabahnělýmmístům.
Podzimní tah sluk probíhá bez hlasových projevů, kdežto jarní tah na sever, nahnízdiště, je ve znamení toku. Hlavní denní dobou toku sluky lesní je pozdnívečer krátce před setměním, pak ranní čas před rozedněním. Ranní tok je kratší.V našich podmínkách dochází k jarnímu tahu sluk, spojenému s tokem, zpravidla vdruhé polovině března a jen někdy až na začátku dubna.
Při večerním toku, v pozdní době, kdy většina denních ptáků už umlkla, vylétajíkohoutci ze svých denních úkrytů a táhnou nad ztichlým lesem. Ozývají se při tomdvěma hlasovými projevy; jeden z nich připomíná ostré krátké písknutí, druhýmnohem hlubší, hrčivé kvokání (v myslivecké mluvě se říká tomuto hlasu kvorkání). Tyto dva zvuky bývají různě spojovány bez nějakého pevného řádu.V místech stálých hnízdišť oblétává kohoutek v době 10minutového až 20minutovéhotrvání večerního toku kruhovitě uzavřenou dráhu, takže ho můžeme na jednom místěvidět několikrát. Zvuky při toku jsou vydávány hrdlem a zobákem, což bylo dřívepopíráno. V době toku jsou slepičky na zemi a ozývají se tichým vábením.Kohoutci k nim slétají a dochází k druhé fázi toku, k páření.
Kohoutek obchází drobnými krůčky slepičku, má při tom vějířovitě roztaženýtatrček, spuštěná křidla a sklopený zobák. Slepička se ozývá tichým vrkáním. Pokopulaci kohoutek opouští slepičku a pokračuje v toku.
U sluk se stará o hnízdo a výchovu mláďat pouze matka, otec se již nevrací.Slepička zakládá hnízdo po svém jarním příletu, a to vždy na zemi v mělkém,slabě vystlaném dolíku. Snáší 3 až 5 světle olivových vajíček s červenými a hnědými skvrnami. Doba inkubace je 22-24 dní. Slučata mají zpočátku krátkýzobáček. Sluky vedou velmi skrytý způsob života, a proto toho o vývoji, růstua osamostatňování mláďat mnoho nevíme. V poslední době nabývá vrchu domněnka,že sluka hnízdí na začátku června podruhé. Kdyby to odpovídalo skutečnosti,musel by být vývoj slučat neobyčejně rychlý; jejich osamostatnění by muselonastat asi už po 4 až 6 týdnech. Domněnka o druhém hnízdění sluk vychází z toho,že v toku kohoutků je dosti dlouhá pauza. Dochází k ní na začátku května a trváasi 10 dní. Pak pokračuje a protahuje se někdy až do července. Zastáváme všakspíše názor prof. Komárka, že sluka hnízdí pouze jednou.
Bekasina otavní na rozdíl od sluky lesnímá štíhlejší tělo, delší prsty a vyšší stojáčky. Dosahuje váhy jen 90 až 120 g,rozpětí křidel měří okolo 44 cm a má dlouhý zobák 65 až 73 mm. V tatrčku má 16per (sluka lesní 12). Je též tažným ptákem se stejnou dobou příletu jako ostatnísluky. V toku si však počínají jinak. Kohoutci létají vysoko v kruzích, strměstoupají a pak se náhle spouštějí střemhlav dolů. Tuhá krajová rýdovací pératatrčku vydávají při rozrážení vzduchu mečivý, hlasitý zvuk. Proto se říká tétosluce kozlík. Někteří pozorovatelé tvrdí, že i sedící bekasina může vydávatmečivé zvuky. Její varovný hlas má podobné zbarvení. Vlastní páření probíhá téžna zemi. Slepička snáší 4 nazelenalá vejce s hnědými skvrnami. Vejce majíhruškovitý tvar. Po 19 až 21 dnech sezení se líhnou kuřata. Podzimní odlet jeponěkud dřívější, začíná již ke konci srpna (většinou probíhá v době koseníotav, a proto dostala tato sluka jméno otavní, a trvá až do října. Bekasiny sepřed odletem shlukují do větších společností.
| řád: | pěvci |
| čeleď: | krkavcovití |
| rod: | sojka |
| druh: | sojka obecná |
Sojka obecná obývá celou Evropu, severozápadní Afriku, Sibiř a východní Asii ažpo Čínu a Indii. U nás je rozšířená na celém území. Její výskyt je vázán na les.Základní zbarvení je rudošedé, černý ocas má bílý kostřec, na temeni hlavy jsoučernobílá pírka. Velmi známá jsou "sojčí pírka'', vrchní křídelní krovky černě,bíle a modře pruhované. Mezi pohlavími není vnější rozdíl. Sojka si staví hnízdood začátku dubna, většinou na vysokých stromech s hustou korunou. Ke konci dubnaaž v květnu snáší do něj 5 až 7 šedozelených skvrnitých vajec. Na vejcích sedíoba rodiče 16 až 17 dní. Mláďata vylétají po 19 až 20 dnech a zdržují se srodiči v okolí hnízdiště. Tam také většinou zimují. Sojky se živí živočišnoui rostlinnou potravou, sbírají různý hmyz, housenky, hraboše, myši, ale i mladéptáky a jejich vejce. Navštěvuje i zdechliny.
Z rostlinné potravy má ve zvláštní oblibě žaludy. Polyká je celé. Žaludy takéroznáší, čímž může být i užitečná. Varovný hlas sojky, jimž hlásí hlavněpřítomnost člověka, je přejímán ostatními obyvateli lesa.
| řád: | hrabaví |
| čeleď: | tetřevovití |
| rod: | tetřev |
| druh: | tetřev hlušec |
U nás a v celé střední Evropě žije poddruh tetřev hlušec středoevropský(Tetrao urogallus major). Největší stavy tetřevů jsou na území bývalého SSSR avelmi dobré i ve Švédsku, Norsku a Finsku. Tetřev žije také ve středoevropskýcha východoevropských lesních oblastech, dále ve Skotsku, v Pyrenejích a naBalkáně. Na jihu jsou větší stavy hlavně v Jugoslávii, a to v oblastislovinských a chorvatských hor. Poměrně hojně se vyskytuje v alpských oblastech,zvláště Švýcarska a Rakouska, a v některých pohořích karpatského masivu vRumunsku a v Polsku.
Tetřev žije jen tam, kde jsou souvislé jehličnaté nebo smíšené lesy. Proto sevyskytuje v našich zemích v horských lesních oblastech a na Třeboňsku. Dřívebyli u nás tetřevi značně rozšířeni, ale v posledních desetiletích začal jejichstav klesat. Podle Sekery bylo uloveno v roce 1910 v českých zemích 1 560tetřevích kohoutů, v roce 1933 pak 1 064 a v roce 1950 už jen na 245 tetřevů.
Tetřev zmizel postupně ze středních Čech a zvláště z Křivoklátska, které bylokdysi nejbohatším výskytištěm této zvěře. Tetřev ustupuje také z Krkonoš,Doupovských hor, Dokské plošiny, Brd, Lužických hor a z Tepelské plošiny.Nejvyšší stavy tetřevů jsou v současné době na Šumavě, v Jeseníkách, v západníčásti Krušných hor, Českomoravské vrchovině a Beskydech. Podle Sekery je ubývánítetřevů způsobováno změnami prostředí, stavem nepřátel, nevhodným poměrempohlaví, nepříznivými klimatickými poměry v posledních letech a v některýchpřípadech snad i nemocemi a cizopasníky. Chovu tetřeví zvěře je nyní věnována unás značná pozornost. Soustřeďuje se na ochranu této vzácné zvěře, na umělýodchov a zimní přikrmování.
Zásadní příčinou vymírání tetřevů však zřejmě bude zkulturnění našich lesů, sekterým souvisí absence fáze přirozeného rozpadu přestárlých porostů a obecněpodceňování zneklidňování tetřevích slepic při vyvádění mláďat.
Tetřev hlušec je pták s výraznou pohlavní rozdílností, danou hlavně zbarvením avelikostí. Váha dospělých kohoutů kolísá podle věku a vyspělosti od 3,5 do 6 kg;nejčastěji se shledáváme s váhou kolem 4,5 kg. Délka těla kohouta od klovce ažpo konec tatrče měří až 112 cm, rozpětí křidel až 140 cm. Tetřeví slepice vážíod 1,8 do 3 kg, dlouhé jsou 60 až 70 cm a rozpětí křidel měří od 95 do 105 cm.Slepice má vysloveně ochranné zbarvení, to proto, že veškerá tíha hnízdění avyvádění kuřat spočívá jen na ní. Kohouti jsou u slepice pouze v době toku,jakmile tok skončí, slepice opouštějí. O své potomstvo neprojevují žádný zájem.Tetřívčí kohoutek může oplodnit tetřeví slepici a tetřeví kohout tetřívčíslepičku. Většinou vídáme jen samčí jedince těchto kříženců, hybridní slepiceucházejí naší pozornosti. Jsou o něco menší než tetřevi, ale větší než tetřívci.Ocasní vějíř kohoutů netvoří nikdy pravou tetřívčí lyru. Typický je jejich hlas,kterým se ozývají v toku. Je velmi nepříjemný, skřípavý až chrchlavý. Kohoutikříženců vyhledávají s oblibou tokaniště tetřívků a narušují svou agresivitouprůběh toku.
Vraťme se však k tetřeví zvěři. Tetřeví tok je neobyčejně zajímavý. Přibližně kekonci února se začínají projevovat první příznaky toku, dnů páření. Společenstvakohoutů - ostatně malá a bez nejstarších jedinců se začínají rozpadávat akohouti se přibližují ke starým tokaništím. Hned na nich nenocují, k tomudochází až později. Brzy však začíná boj o ně nebo alespoň o některé jejichčásti.